Dnem D bylo 10.9.11. Po šesti hodinách spánku jsem byla přesvědčena, že mi tato okolnost moc neprospěje. Naštěstí jsem se probrala k plnému vědomí, takže bych to nakonec nehodnotila jako negativní faktor.
Od začátku jsem jen klusala na takové té hranici, kdy kdybych zpomalila jen o něco víc, už by se nejednalo o běh. No dobře, možná o trošinku rychleji než aby to bylo tak na kraji, ale rozhodně se v žádném případě nejednalo o úprk.
Oproti normálu jsem vůbec nehlídala počet nádechů na kroky a velice mile mě překvapilo, že jsem nijak (alespoň hlasitě)nelapala po dechu, ba dokonce jsem si s ním naprosto vystačila.
Po celou dobu trvání závodu jsem se bála zrychlit, abych to tím nepřepálila. Ovšem přiznávám, že jsem trošku přidala u cíle z druhé strany, jeslikož mi zbývala zhruba minuta do konce a domnívala jsem se, že tam již trasa končí. (Nekončila. Pokračovala ještě dalších 800 m.) Tak jsem opět zpomalila na normál.
Další den jsem necítila žádný negativní dopad, a to přestože jsem byla celý den na nohou-tedy nepočítaje poslední směnu, ale kdo by po více než deseti hodinách stání alepoň trošku necítil nohy.
Předcházející trénink sestávala asi ze tří výběhů, půlhodinových až hodinových a to dva až jen týden před závodem.
Z výsledku předešlého závodu-tj.3,8 km za 20 minut jsem si bláhově myslela, že nakonec bych to nějak mohla zvládnout do té půlhodiny. Zůstalo jen u zbožného přání-skončila jsem s časem 34:13, potažmo reálným 33:12. Holt už se budu muset smířit s tím, že nejsem nejmladší. Nebo přinejmenším tak mladá, jako před dvěma lety.