dnes v kině Aero
Nejvíce jsem si užívala skutečně filmovou atmosféru-kino bylo plné. Tak by to mělo být a ne jako v drtivé většině pražských (multi)kin-toto se mi stalo (kromě Perštýna )jen u posledního představení bollywoodského festivalu Love AAj Kal a snad i u nějakých předpremiér.
Zápletka se mi zdála ze začátku docela hezká, ovšem ten konec byl takový celý rozplynutý do ničeho.
Myslela jsem, že to bude nějaký srdceryvný kousek, alespoň soudě dle nějakých recenzí. Z mého pohledu jde zřejmě o ukázky větší citlivosti významné části diváctva. Zřejmě nejsou z lidí, kteří strávili celý svůj život prolézaním muzeí válečných strojů, koncentračních táborů a sledování dokumentů se stejnou tematikou. Už jsem viděla ve světoválečných filmech zemřít tisíce, možná i desetitisíce a tak jsem se rozesmála (naštěstí ne nahlas)při popravě Ondry, jelikož jsem si vzpomněla na scénku, která nám vysloužila na soustředění výhru.
Ovšem jak se museli koukat na ty, co je předcházeli a ukazovali jim, jak za chvíli budou na tom oni sami mi přišlo celkem dosti působivé, snad ještě více, než kdyby si sami kopali své hroby.
Bylo vidět, že dílo už bylo plánováno jako skutečný (alespoň na české poměry) velkofilm.
To, jak muzikanti přišli do továrny mi ukázalo o co působivější by byly budovatelské filmy se současnou filmovou technologií.
Mně jakožto muzikantu se dvakrát moc nelíbilo, jak toho trumpetistu vyslýchali.
Hudbu se přiznám jsem moc neposlouchala, ale v pár úsecích, kde už ano jsem ji uznala za přiměřenou a onen(zřejmě přímo filmový) orchestr byl zvukově velice vytříbený. Smyčce působily takovým takřka nerozpoznatelným dojmem.
Ze začátku jsem si říkal, zda bude celý film v duchu takové pornografické atmosféry, nakonec to naštěstí zůstalo jen u úvodní scény.
Ještě budu prozkoumávat autentičnost námětu, samozřejmě jen toho milostně-důvodo-faktického, jelikož se mi zdá nanejvýše nepravděpodobné, aby nešlo o z větší části dílo scénáristů.