Až s ulevením jsem zjistila, že nejsem jediným člověkem, který nedokáže číst básně, natožpak více v jednom dni, což mě přivedlo k myšlence, proč tomu tak je.
Postupně jsem si vytvořila hned několik teorií.
Moje primární myšlenka patřila tomu, že jsme se narodili v racionálně přemýšlejícím světě, pro nějž je příliš zdlouhavé popisování většinou nehmotné stránky života přinejmenším úmorně unavující.
Dalším byl názor, že neznáme vůbec pozadí toho o čem autor píše, jeho prostředí, netýká se to nějakého typického, ustáleného děje.
A po předlouhé době jsem přišla na to, že jednoduše na něco takového, jako je poezie nejsme vůbec zvyklí, což je když o tom teď přemýšlím úplně stejná myšlenka ta první....
Jednoduše nejsme zvyklí na emociálnost a jí podobné výlevy.
To je teda fakt. Já jako studnetka češtiny jsem básně v tomto semestru číst musela :))