Alexandr Sergejevič Puškin:Evžen Oněgin
Vliv knihy byl zesílen tím, že se jedná o román ve verších. Tuto poetiku nelze v dramatice zachytit bez obrovského subjektivního vlivu herců, režisérů apod. U standardního románu by tato okolnost nebylo brána tak vážně, protože není tak těžké jej ztvárnit. Film jako paralela ke knize mi přišel o hodně chladnější než předloha. Až poté mě napadlo, že bych se měla na obě díla podívat z různých úhlů a začala jsem je nezávisle na sobě rozebírat. Jinak to ani nebylo možné. Jsou natolik odlišná, že než hledat odlišné pasáže, kterých je požehnaně, je snadnější najít si těch pár shodných. Knihu jsem u filmu totiž poznala pouze v několika málo momentech. Jistě, vidíte tam jistý shodující se příběh, ale jen v nezbytných okamžicích. Drží se pouze jakés takés kostry .U film si uvědomujete jiné věci, které si pro sebe dáváte do souvislostí. Díky tomu se ve filmu všichni hlavní hrdinové dostávají do úplně nových situací, což jejich osobnosti posunuje nečekaným směrem. Toto přispívá k rozmanitosti. Lyričnost se tak ve filmu neobjevuje, ale nacházíme emocionální vyjádření tvůrců v jiné dimenzi.
Například když došlo k souboji mezi přáteli, tak ve filmu je Taťjána zdálky přítomna. Problesklo mi hlavou, zdali by pro ní nebylo lepší, kdyby při souboji zahynul Oněgin. Připadá mi, že nejsem jediný divák který na to pomyslí na to, jak by to poté bylo a jak by na tuto situaci reagovala. Čtenář neuvidí ten ustrašený pohled a jinak než přímou asociací by ho tato myšlenka nenapadla.
Zdálo se mi, že v knize nebyl hlavní hrdina. příliš bohatě osobnostně popsán. Jeho činy již byly více probrány, ovšem to zcela nevypovídá o jeho povaze, kterou mohl básník více vyložit, ale na druhou stranu nám dává více místa pro fantazii, což se mi finálně zdá jako kladně převažující element. Proto mi připadal jaksi dvojznačný. Měl by být cynický, ale nemyslím si, že by kvůli tomuto rysu měl být odsuzován, jak se často stává. Prostě nějaký je a i kdyby se o to třeba pokoušel, tak jádro nemusí umět zvládnout změnit. Ale přeci jen projevuje cit ihned poté, co zabije Lenského, i když to může být jen kvůli tomu, že taková osoba (či spíše osobnost)jako je on nemůže mít za přítele ledaskoho a tímto činem zabil toho, kdo mu jediný byl za přítele. Navíc ve filmu ho ještě opakovaně žádá to, aby zapomněl na nějaký souboj. Před čtenářem stojí otázka, jestli to bylo pro Lenského samotného, nebo pro někoho, kdo mu byl přítelem. Zmínka o Oněginových emocích je až po Taťjanině vyjádření v závěru.
V tu chvíli už Puškin v oficiální verzi opouští hrdinu a nechává ho svému osudu.
V knize mi hlavní hrdina přišel spíše lhostejný, zatímco ve filmu byl sprostý a ne tak nenápadně bezcitný, ale takou měrou až to bije do očí. Když byl bezohledný, tak nejen že nebral ohledy, jak to podle mě bylo vyjádřeno v předloze, ale byl až zlomyslný a škodolibý.
Divák dostal šanci vidět Oněgina z jedné jeho potencionální duševní stránky.
Evžen Oněgin je vynikající kniha a film natočený roku 1999 je nadprůměrný.
Když nebudete očekávat od filmu vyjádření knihy, uvidíte kvalitní dílo.